Už je to pár dnů, co jsem v noci jsem dočetla třetí část Murakamiho dosud nejrozsáhlejšího románu IQ84 a ve mně stále doznívají pocity, které jsem vnímala při jeho čtení. Ještě stále přemýšlím o Murakamiho magickém světě, kde po obloze plují dva měsíce, kde Little People vylézají z úst mrtvé kozy a snovají kukly ze vduchu: v takovém světě se odehrává příběh osudového setkání dvou hlavních hrdinů, Aomame a Tenga. Obdivuji jazyk, jimž Murakami popisuje své hrdiny, jejich pocity a myšlení, místa, ve kterých žijí a ve kterých se odehrávají jejich propletené životy. Aomane a Tengo se neviděli dlouhých dvacet let a přece, jeden stisk ruky v době, kdy jim oběma bylo deset let, se hluboko vtiskl do jejich srdcí a vytvořil neviditelné, ale pevné pouto.
Na obloze v našem světě sice svítí jen jeden měsíc, ale i tak si sama občas nejsem jistá, jestli je tenhle svět skutečný. Občas si totiž připadám jako Aomame, když na obloze poprvé zahlédla dvě měsíce:
„Buď jsem se pomátla já, anebo svět, jedno, anebo druhé. Nevím, která z těch možností je správná. Rozměr láhve a rozměr uzávěru si neodpovídají. Za což buď může láhev, anebo právě ten uzávěr. Ať je to ale, jak chce, nemění to nic na skutečnosti, že velikost nesedí.“
EMI