úterý 2. dubna 2019


Moucha lapená v pavoučí síti.

Ta moucha jsem já a ta síť jsou slova a věty, které umě spřádá Alena Mornštajnová ve své knize s lapidárním názvem Hana. Sugestivní příběh jedné židovské dívky, resp. jedné židovské rodiny, mě chytil a nepustil, dokud jsem nedočetla poslední stránku. A vlastně ani pak, protože pocit, který se ve mně usídlil při čtení, nezmizel, ani když jsem dočtenou knihu položila na noční stolek. Dlouho se tam ale neohřála, protože pod dojmem mých pocitů, o které jsem se potřebovala podělit, si knihu vzápětí půjčila moje tchyně (nemám ten výraz ráda, víc se mi líbí anglické mother-in-law).

Ačkoliv se část děje odehrává v Terezíně a pak v Osvětimi, nemusí mít čtenář obavy z líčení zvráceného násilí, kterého se nacisté dopouštěli na Židech v koncentračních táborech. Přesto byl můj prožitek při čtení Hany velmi intenzivní, ať už nás příběh zavádí do míst, kde se odehrávalo opravdové a hluboké lidské ponížení a utrpení, nebo se spolu s malou Mirou těšíme na žloutkové věnečky…

Jedna z několika knih, které jsem našla loni pod stromečkem, je spolu s Houbařkou od Viktorie Hanišové tím nejpůsobivějším, co jsem za poslední roky přečetla. A jen doufám a prosím Boha, aby se už nikdy a nikde neopakovalo nejen to hrubé násilí, ale ani ponížení jedněch druhými. Proč mám ale pocit, že se třeba právě teď někde podobné situace dějí ???
EMI

2 komentáře:

  1. Protože je ve světě stále lidský hřích - odvrácení se od Boha a činění vlastní vůle.

    OdpovědětVymazat
  2. Mám tu knihu a stále se k ní vracím. Je skvělá, jako i ostatní knihy této autorky.

    OdpovědětVymazat

                                                                 Historie (tak trošku) Každý se většinou zabývá historií svého rodu, jest...