Moucha lapená v pavoučí síti.
Ta moucha jsem já a
ta síť jsou slova a věty, které umě spřádá Alena Mornštajnová
ve své knize s lapidárním názvem Hana. Sugestivní příběh
jedné židovské dívky, resp. jedné židovské rodiny, mě chytil
a nepustil, dokud jsem nedočetla poslední stránku. A vlastně ani
pak, protože pocit, který se ve mně usídlil při čtení,
nezmizel, ani když jsem dočtenou knihu položila na noční stolek.
Dlouho se tam ale neohřála, protože pod dojmem mých pocitů, o
které jsem se potřebovala podělit, si knihu vzápětí půjčila
moje tchyně (nemám ten výraz ráda, víc se mi líbí anglické
mother-in-law).
Ačkoliv se část
děje odehrává v Terezíně a pak v Osvětimi, nemusí mít čtenář
obavy z líčení zvráceného násilí, kterého se nacisté
dopouštěli na Židech v koncentračních táborech. Přesto byl můj
prožitek při čtení Hany velmi
intenzivní, ať už nás
příběh zavádí do míst, kde se odehrávalo opravdové a hluboké
lidské ponížení a utrpení, nebo se spolu s malou Mirou těšíme
na žloutkové věnečky…
Jedna
z několika knih, které jsem našla loni pod stromečkem, je spolu s
Houbařkou od
Viktorie Hanišové tím nejpůsobivějším, co jsem za poslední
roky přečetla. A
jen doufám a prosím Boha, aby se už nikdy a nikde neopakovalo
nejen to hrubé násilí, ale ani ponížení jedněch druhými. Proč
mám ale pocit, že se třeba právě teď někde podobné situace
dějí ???
EMI
Protože je ve světě stále lidský hřích - odvrácení se od Boha a činění vlastní vůle.
OdpovědětVymazatMám tu knihu a stále se k ní vracím. Je skvělá, jako i ostatní knihy této autorky.
OdpovědětVymazat